Kdo by se temných uliček nebál. Právě jsem jednou takovou o víkendu procházela. A než jsem jí našla, zabloudila jsem. Vzrůstaly ve mně obavy, zda jsem zde správně a zda tam někdo nečíhá. Mám totiž ráda detektivky, takže má fantazie zapracovala... Tajemné schody obrostlé křovím, nikde nikdo, autobus už odjel a tma. Sama v cizím městě, na mobilu docházely čárky. Nebyl to vůbec příjemný pocit, nevěděla jsem, co mne na konci čeká, jestli je to ta správná ulička, tudy mám jít nebo se otočit a hledat jinou, bezpečnější nebo ještě temnější...?, tak jako mnohokrát ve svém životě.
I mé lásky měly své uličky. Prošla jsem ty světlé s Evou, i ty tmavé s Černou Lunou. Obě měly svého Adama. Až dnes jsem pochopila svou temnou stránku ženství.
Ať jste žena nebo muž, máte v sobě ženského démona, nazývaného Černá Luna, nebo-li Lilith. Je to prapůvodní archetyp, pokušitelský ďábel v nás, touha ega posedlého vlastním sebeprosazením v mnoha podobách. Červ, který vás nahlodává a jeho díra vcucne všechny Eviny city. Pluto je zrecykluje, ale Černá Luna pohltí.
