
V 7. století před naším letopočtem, kdy na ostrově Lesbos v Egejském moři, které v té době bylo významným kulturním centrem, vedla dívčí internátní školu starořecká básnířka jménem Sapfó. Vedla dívčí kroužek, který uctíval hudbou a poezií bohyni lásky Afroditu a devět Múz. Do obecného povědomí se Sapfó zapsala upřímnou a citovou náklonností ke členkám svého kroužku, která vyzařuje z dochovaných písní a básní. Se studentkami ji pojilo hluboké přátelství, láska, dokonce až vášeň, kterou vyjadřovala svými básněmi, ve kterých opěvovala ženské tělo a lásku mezi ženami. Ve škole pro urozené dívky, je uváděla „do života“ komplexně a připravovala je na to být dobrými manželkami. Tedy znaly i to, co se tradičně urozeným dívkám nesdělovalo.
V rámci této "pedagogické erotické iniciace" pak docházelo mezi učitelkou a některými žákyněmi k hlubším vztahům, jejichž dochovanými svědky jsou do současnosti zlomky Sapfina básnického díla. Jméno básnířčina rodiště (Lesbos) dodnes přežívá v označení ženské homosexuality - lesbická láska či lesbismus. Sapfó pravděpodobně nebyla vyhraněná lesba, což naznačuje její manželství. Byla však první, která psala o této lásce v první osobě, o svých pocitech včetně lásky. Tvorba Sapfó se těšila velké a zasloužené slávě, často však byla četbou zakázanou. Více si o této lyrické básnířce můžete přečíst v románu stejnojmenného názvu Sapfó od Siegfrieda Obermeiera.
Odlišnosti erotického cítění lidí byly různými způsoby reflektovány, regulovány i prožívány ve všech kulturách a dobách. Jen někdy a někde měly samostatné pojmenování a málokde byla sexuální orientace vnímána jako vlastnost, která dělí společnost na většinu a menšinu. Pojem sexuální orientace v dnešním smyslu vesměs neexistoval.