
Cesta do práce za tmy, jdu v jakémsi polostínu po tvrdých kamenných kostkách, směrem vzhůru. V chodbě potemnělé nažloutlé světlo bliká v rytmu světlo – tma – světlo – tma – světlo – tma, a tak pořád dokola, než žárovka praskne nebo si jí někdo všimne a vymění. Ale spíše nevymění. Jdu dál a pak se mi „rozsvítí“. Před námi je polostínový úplněk v Raku, pod jehož jsme již vlivem a není náhoda, že bude v konjunkci s Merkurem, obklopen dalšími konjunkcemi Jupiterem s Jižním lunárním uzlem ze strany jedné a z druhé strany velmi závažnou, epochální a tvrdou konjunkcí Saturna a Pluta, uzavírající jednu epochu lidstva, ba dokonce i životů, nějakého životního příběhu, osudu.
Ano, pozvání na dnešní pohřeb jsem již obdržela a vím, že bude velmi emocionální a bolestný, neboť příběh této pohádkové ženy, se kterou se budeme loučit, provázel mé dětství, mou rodinu a domov. Bude to setkání s rodinnými kořeny, tak jako tento úplněk, setkání s mou dětskou kamarádkou na život a na smrt, která bude nejvíce truchlit, setkání otevírající vzpomínky a staré příběhy nevinného lunárního dětství.
Bude to ale také setkání to nejtvrdší, které nám život chystá, a to se smrtí, se svou konečností a věčným koloběhem života. Zuby si na hvězdné obloze brousí i Černá Luna v konjunkci s Cheirónem plíživě se navazující na Lunu i lunární uzly, ukazujíc nezhojené rány minulosti, konfrontujíc nás s rodinnou zátěží, že osudu není úniku, chystajíc nám extrémní životní zkušenost, ukazujíc na naše zaprodané osudy stojící nad ničivou propastí.